Bílá
Byl teplý jarní den...takový ten den, kdy všechno kvete a začíná vonět, kdy první včely opylovávají květy, všude to bzučí, ptáci na stromech zpívají svou první píseň a v koruny stromů jsou zatopeny slunečním jasem. První květiny vystrkovaly své hlavy z ještě trochu zmrzlé hlíny a dávali světu najevo, že tu zase jsou...už zase je jaro! Konečně! Vykřikovaly do světa. Dali si pozor, aby se od toho prvního slunka příliš nespálili, takové jarní slunce prý dokáže divy, ale vzduch byl krásně svěží, takový, že člověku přišlo, že je již půlka léta. Na hrázi u rybníka touto dobou vždy sedával vodník se svou fajfkou, ale to do tohoto vyprávění nepatří. Když v tuto dobu vstoupíte do lesa, ucítíte až dusno, jak se všude vypařují poslední známky zimy, takové počasí, u kterého by si člověk zazpíval a tancoval, takové přichází jen párkrát do roka. A takové bylo právě toho dne.
Ten den vyšla do ulice celá bílá a přejelo ji auto.
Vyšla ven a dívala se na tu krásu kolem, vnímala všechny vůně, které se z jarní přírody okolo ní linuly, vnímala barvy prvních rostlin, vnímala slunce a vzduch, těšila se z té krásy a zjistila, že nikdy nic krásnějšího ještě ve svém životě neviděla. A pak už neviděla nic.
Nevěděla, že něco takového existuje, vždyť to byl její první den na slunečním světle. Co dělala tu dobu před tím? Rok žila v temných chodbách, plných prachu a hlíny. V chodbách, do kterých nikdy neproniklo slunce. V chodbách, které pro mnoho lidí znamenaly jediné útočiště před hrůzami války. Války, která trvala jen chvíli. A to, co bylo před ní, nevěděla, vše zapomněla. Věděla, že tam nahoře je jiný život, ale nedokázala si ho vybavit, věděla, že tam nahoře ji někdo má – nebo měl? - rád, ale neviděla jeho tvář.
Nedokázala si vzpomenout ani na své jméno, byla tam sama a nikdo ji neznal. Dali jí jíst, jídla bylo pro všechny dost, ale nikdo s ní nepromluvil a ona to nezkusila, celé dny mlčela a chodila jako tělo bez duše, nechtěla mluvit celý rok. Občas si zpívala píseň, která neměla slova a tu a tam, když zavřela oči, viděla světlo, aspoň si ho představovala.
Pak pro ni přišli. Válka netrvala dlouho, ale lidé dole to nevěděli, nebo snad ano? Dali ji nové šaty a chléb. Zamžourala do slunečního světla. Ten den vyšla do ulice celá bílá...
Otevřela oči a najednou věděla. Věděla, kde je a poznala tu tvář, která se nad ní skláněla. Ta tvář, která ji hledala tak dlouho. A ona uviděla úsměv, první úsměv v jejím novém životě...