Starý blázen II.
Cesta byla hliněná, ušlapaná, jak po ní chodili lidé již mnoho let. Po obou stranách byly rozlehlé pastviny se zelenou trávou, která jiskřila na slunci jakoby se tam rozsypaly perly, které ale pomalu mizely. Mohl je spatřit jen ten, kdo měl čisté srdce a klid v duši.
Starý muž šel dále, stále svíral svou hůl, která mu byla nejlepším přítelem, šel vstříc slunci, které se zvedalo stále výš a výš na modré obloze. Měl hlavu vztyčenou, z dálky by jeho věk prozradila jen jeho přítelkyně. Rozhlížel se kolem, naslouchal přírodě, ale stále směřoval dopředu. Do končin, kam vedou všechny cesty, i když tato vedla tam, kam žádná jiná nevede. Jedině on věděl, že to, co má přijít, přijde brzy…
Vzpomínal. Přemýšlel o tom, co za svůj život prožil. Vzpomínal na okamžiky, kdy zvěř pila z potoka, který vytvořila studánka v jeho chaloupce a v jeho očích se objevil ten známý záblesk. Záblesk radosti i smutku. Znovu před sebou viděl jiskřící přírodu za slunečných dnů, i krásu kapek deště, rudou oblohu za bouřky.
Byl šťastný. Pokaždé, když se na jeho tváři objevil úsměv, jakoby celý svět byl najednou krásnější. Byl smutný, ale nedal to na sobě znát. Chtěl rozdávat kolem sebe jen radost. Chtěl rozdat všechno co měl. Chtěl dát vše druhým. Byl chudý. Měl jen svou rozbitou chaloupku a nic jiného. Nic jiného v životě nepotřeboval a to co někdy měl, to rozdal. Byl ale bohatý. Měl úsměv, který vyléčil mnoho lidí, rozdával kolem sebe lásku a sám nic nepotřeboval. Přál si, aby všechna lidská bolest, utrpení, strach a smutek a všechno neštěstí ze světa zmizelo.
Jeho život byl nesmírně zajímavý, přitom na něm nebylo nic zvláštního, jen dělal to, co mu řeklo jeho srdce. Nebál se jít za svým cílem. Ostatní lidé mu říkali blázen. Nepochopili, co je pro něj důležité. Měli ho ale rádi. Často se ho ptali na radu a on pomáhal jak nejlépe uměl.
Stařec šel dál a neohlížel se. Věděl, že to co dříve viděl je všude kolem něj. Jeho oči vše viděly. On ale ne, byl slepý. Svůj zrak rozdal, naučil lidi dívat se kolem sebe. On ale viděl, uměl si představit krásu přírody. Kráčel, ale jeho noha nenahmatala pevnou půdu. Hluboko pod skálou byla řeka. Stařec to dokázal. Doplul k moři.
„Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by zasloužili žít.“ J.R.R. Tolkien
Komentáře
Přehled komentářů
Heh, nedalo mi to ještě dopsat, protože opisuji hrozně jednoduchý kód 99939:
Nene, to nebyla narážka na tebe a nevěřím, žes tu první větu myslel na sebe, ale také na nikoho jiného (to dá rozum přece).
Pokud ještě budu pokračovat v hodnocení citátu... "A mnozí z těch, co zemřeli, by zasloužili žít." Ani s tímto nesouhlasím. Lidé umírají, to je prostě matematika. Umírají, aby mohli žít druzí. A ti si právě zaslouží žít.
Nadpis
(Narionek, 8. 2. 2008 23:06)pokud je to narážka na mě, tak tu prvni větu sem myslel na sebe..., ne nikoho jinýho
Re: citat
(Jelen, 8. 2. 2008 23:04)Já s citátem nesouhlasím. Každý si zaslouží žít (a to je ještě v citátu použito slovo "mnoho") a říct opak jen prohlubuje nenávist k druhým a touhu po pomstě. Dovolím si provést protiútok s citátem: "Oko za oko, a svět bude slepý... (M. Ghándí)"
Nene, citat, žádný Nadpis
(Jelen, 8. 2. 2008 23:19)